IN MEMORIAM
LUP
Tak tohle je můj první pes. Lup.
Oficiálně opravdu můj, ale v bytě v paneláku s námi bohužel bydlet nesměl. Od malička jsem kňučla, že chci koně, posléze psa. Naši ani slyšet. Ale jak se vrátil brácha z vojny, dostala jsem od něj Lupa k Vánocům.
Vidím jak dnes, u stromečku veliká krabice a jaksi se hýbala... a pak z ní vyskočilo štěně!! No to bylo jásotu! Co budu povídat..... Koupil ho na burze, za 200,- korun českoslovenksých, rok těžko říct, snad 1985.
Jak jsem začínala pobírat rozumu, začla jsem se pídit, co je Lup vlastně za rasu. Měl kupírovaný ocásek, takže uplný vořech to být asi nemohl. Nakonec jsem se rozhodla pro hrubosrstého jagdteriéra. I povaha tomu odpovídala. Teriér jako řemen, lovec a milovník. Utíkával často. Za holkama, nebo jen tak, dnes už těžko hádat....
Holku ale měl. U nás na chatě vždycky utekl za černou fenečkou.... Když hárala, paní ji zamkla do trabantu a taťka vždycky věděl, kde si ho má vyzvednout.... A když jsme měli odjíždět a pes v čoudu, tak jen stačilo zatroubit v autě, jakože "JEDEME" a Lup byl za chvilku zpátky 
Později jsem domů "přitáhla" ještě Bobinku, co ta se ho natrápila, když jako štěně na něj dělala neustálé nálety a útoky
Lup měl i v ulici velkého kamaráda. Bílého špice. Utíkávali často spolu. Jednou si z toulek přinesl dvě díry durch v krku, pak někde chytil žloutenku, ale jako správný vořech se ze všeho vylízal....
Dožil se 15 ti let, byl to už vetchý stařeček, bylo třeba ho nechat odejít.....
Dnes společně se svou láskou, věrným kámošem a Bobinkou běhají po nekonečné louce za tou velikou duhou......
__________________________________
Boba
Příběh Boby
Bobinka se narodila 9.7.1994. Tedy přibližně. Nevím to jistě, neboť její narození mi oznámila stará popletená paní, když jsem jako obvykle přišla venčit Bobininu mámu Ritu, krásného irského setra. Tedy setřici.
„Narodilo se nám štěňátko. Před dvěma dny… Nebo před třemi.“ Sama nevěděla...
První co štěňátko po narození spatřilo, byl tmavý sklep, plný suti, cihel, starého papíru a všeho možného i nemožného, nevábného vzhledu a pachu. Byl to Ritin již několikátý vrh, který přivedla do tohoto prostředí. Voříšek Ben ze sousedství si pravidelně dvakrát ročně k Ritě cestu našel.
Tentokrát se ovšem narodilo pouze jediné štěně. Nejdříve dostalo jméno „Malá Rita“, později jí syn staré paní do očkovacího průkazu napsal jméno „Bobinka“.
Pravidelně jsem venčívala Ritu a nyní se k našim procházkám připojila i Bobina. Již odmala jsem ji brávala na toulky s sebou. Velmi brzo si zvykla na dlouhé procházky, pouliční ruch, ostatní psy, volnost v pohybu. Co se s Ritou naběhaly po loukách a polích...
Protože jsem Bobinku od věku pár dní vychovala, velmi jsme k sobě přilnuly. Nebýt mě, neopustila by špinavý sklep ani zahradu plnou odpadků. Stará paní i její syn měli psy moc rádi, ale nějak nezbývalo peněz na pořádné krmení, natož pravidelné venčení, holky byly zvyklé na chleba s vodou, na to, že byly krmeny přes plot všemi lidmi z okolí, protože podmínky, ve kterých žily, byly opravdu zoufalé... Bohužel jsem si Bobinu tehdy vzít domů nemohla, a tak jsem nevynechala příležitosti, abych si ji nevyzvedla a nestrávila s ní co nejvíce času...
Až jednou. To byl Bobince přibližně rok, co mi syn staré paní oznámil, že ať si ji ještě užiju, protože za dva dny si pro ně přijede paní, co je odveze do útulku, že už se o ně dál nemůžou starat.To byl pro mě skutečný šok, a udělala jsem všechno možné i nemožné pro to, abych si ji mohla nechat. Doma se slitovali. Podařilo se. Byla jsem moc šťastná. Bobina se tedy přestěhovala do panelákového bytu a byla přešťastná, že může všechen čas trávit se svou paničkou.
A tady končí veškerá dramata jejího života. Dále už žila jen šťastně a spokojeně.
Když byly Bobince dva roky, rozhodly jsme se vyjet na výcvikový tábor agility. Agility nás velmi nadchlo a od té doby jsme čile závodily, víceméně dodnes, kdy je Bobě 13 let. Ve sbírce má několik desítek pohárů z vyhraných závodů a stovky cen. Dnes závodí v kategorii A3 pouze rekreačně, párkrát za rok.
Co se týče jejího zdraví, zde potěším všechny ty, kteří zastávají názor, že voříšci jsou nejzdravější. Opravdu byla Bobinka celý život zdravá jako řípa, možná také proto, že byla a je na sebe velice opatrná. Veterináře navštěvuje pouze jednou za rok na pravidelné očkování.
V šesti letech podstoupila ovariohisterektomii.
Jak jsem se již zmiňovala, do roku života byla Bobinčina strava velmi zoufalá (chleba s vodou, apod), jakmile se dostala k nám do rodiny, byla krmena granulemi. Protože do deseti let stále hodně závodila v agility, byla stále krmena krmivem pro dospělé psy. Dnes je krmena řadou pro psy seniory.
Z Bobinky se senior stal až ve chvíli, kdy přestala jezdit několikrát za měsíc na závody. Přibližně v 11ti letech. Všichni pejsci, kteří jsou zvyklí na poměrně velkou fyzickou i psychickou zátěž, nemají čas zestárnout. Až ve chvíli, kdy tato zátěž poleví, zestárnou velmi rychle. To je i případ Bobinky. Dnes doma nejraději nerušeně spí, nutno říct velmi tvrdě, až se člověk bojí, že se již nevzbudí. Má ráda svůj klid a miluje lenošení. Vždy přiběhne za šustícím papírem, který by mohl skrývat něco na zub. Nutno říct, že běhá jako za mlada, na procházkách se prohání po polích s čumákem u země jako pravý lovecký pes. Nikdo nevěří, že je jí již 13 let. Všichni ji tipují na dovádivé štěně irského vlkodava. Stářím bohužel již hůře slyší a vidí, ale žádné zdravotní problémy nemá.
Až v pozdním věku začala navštěvovat psího kadeřníka. Protože má od přírody poměrně dlouhou jemnou srst, která snadno plstnatí, nechávám ji dvakrát ročně ostříhat. Její vzhled se během roku mění z dobře osrstěného vlkodava na chrta s kratičkou srstí.
A čím je výjímečná? Je neuvěřitelně mazlivá, hodná, doma o ní ani nevíme. Když byla štěně, zažila si hodně zlých věcí, a proto sama ví nejlíp, že teplý pelíšek, plná miska a lidská ruka vždy připravená k pohlazení, je vše, co si může přát.
Tento příběh spolu s dalšími příběhy psích seniorů najdete také v knize „Zůstaň déle“ autorky Marcely Forbesové.
